Fiktivní rozhovor s Beethovenem

Je léto a tedy ten nejlepší čas na další fiktivní rozhovor s jednou z osobností evropské hudební minulosti, které se hluboce klaním a jejíž dílo fanaticky obdivuji.
Z mého pera už jste si mohli přečíst rozhovory s Fryderykem ChopinemClarou Schumannovou nebo Carlem Czerným. Toto léto bude patřit Ludwigovi van Beethovenovi. Strávila jsem s ním totiž několik intenzívních měsíců. Lépe řečeno s jeho slavnou skladbou Pro Elišku.

Když jsem natáčela online masterclass, ve kterém se skladbu Pro Elišku hravě naučíte zahrát, protože vás provedu procesem nácviku skladby krůček po krůčku, měla jsem možnost se s touto skladbou seznámit opravdu zblízka. Neunikla mi žádná nota, žádný detail, a i přes to, jak moc dobře skladbu znám, jsem znovu a znovu musela oceňovat génia skladatele a promyšlenou výstavbu i krásné melodie skladby.

Moje fiktivní rozhovory jsou fiktivní proto, že se samozřejmě v realitě už nemůžeme s mými vybranými osobnostmi potkat – žily před staletími. Forma rozhovoru je psaná jako populárně naučný text, ale obsahově jsou všechna fakta věrná, správná a ověřitelná. Nic si nevymýšlím, pouze fakta zabaluji do formy osobního rozhovoru a snažím se představit obdivované osobnosti také jako lidi se všemi slastmi i strastmi, které život přináší.

Rádi posloucháte? Poslechněte si rozhovor jako podcast.

Kdy se s Beethovenem potkat?

Udělat rozhovor s takovým velikánem není nic snadného, i přesto, že je pouze fiktivní. Žil tak bohatý život pestrý na události – ať už radostné nebo bolestné, a zanechal po sobě tak obrovské množství skladeb, že nebylo snadné vybrat si, na jaké období se v jeho životě zaměřím a kdy budu Beethovena „vyzpovídávat“. Nakonec jsem se rozhodla fiktivní rozhovor zasadit do období po roce 1800, kdy se mladý, zhruba třicetiletý skladatel začal stávat slavným a začínal se těšit velké popularitě v tehdejší aristokratické společnosti ve Vídni.

Takhle vypadal Beethoven okolo čtyřicítky. Geniální práce Hadi Karimi, který se zabývá realistickým vykreslováním slavných osobností z hudební minulosti dle autentických fotografií nebo obrazů.

Pár faktů úvodem

Beethoven se narodil v německém městě Bonn v roce 1770. Během 57 let svého života vytvořil monumentální dílo, které obsahuje 9 velkolepých symfonií, 32 klavírních sonát, jednu operu, řadu komorních děl, mše, kantáty, sólové koncerty, variace a nespočet drobnějších skladeb. Jeho dílo je chronologicky seřazeno do opusů podle doby svého vzniku. 

Skladatel se v novodobých dějinách hudby řadí do trojice tzv. velkých vídeňských klasiků společně s Haydnem a Mozartem. Zemřel ve Vídni, mekce evropského hudebního klasicismu, ověnčen vavříny slávy v roce 1827 a jeho pohřebního průvodu se zúčastnilo na tu dobu neuvěřitelných deset tisíc lidí.

Vážený pane Beethovene, je mi velkou ctí vás uvítat na mém blogu o hře na klavír a přiblížit vás mým čtenářům nejen jako velkého hudebníka, ale především jako člověka.

Ráda bych začala úplně na začátku u vašich hudebních kořenů. Povězte nám něco o vaší rodině. Po kom jste zdědil hudební talent?

Dobrý den i vám do 21. století. Je mi ctí, že mé celoživotní hudební dílo mě přežilo o staletí a mé jméno stále žije skrze moji hudbu. To se každému skladateli nepoštěstí, stát se slavným již za života a dočkat se i posmrtné slávy.

Hudební nadání jsem zdědil pravděpodobně po dědečkovi, po kterém mám i jméno – Ludwig. Bohužel si na dědečka moc nepamatuji, protože mi byly teprve 3 roky, když zemřel a tak ho znám spíše z vyprávění. Děda byl hudebník. Živil se jako basový zpěvák ve dvorní kapele arcibiskupa Clemense Augusta v Bonnu, a pak povýšil na Kapellmeistra a stal se jedním z předních hudebníků v Bonnu. V mém dětském pokoji byl vystaven jeho portrét, na důkaz toho, po kom jsem zdědil hudební talent.

Můj otec Johann van Beethoven byl jediným synem mého děda. Otec byl zaměstnaný stejně jako předtím děda jako zpěvák ve dvorní kapele u arcibiskupa, akorát otec zpíval tenor. K tomu si ještě přivydělával jako učitel hry na housle a na klavír.

Mým rodičům se narodilo 7 dětí, ale dospělosti jsem se dožil pouze já, který jsem druhorozený, a dva moji mladší bratři. Profesionálně jako skladatel a klavírista jsem se hudbě věnoval pouze já.

 

Kdo vás učil v dětství hudbě? A kdy jste se začal učit hrát na klavír?

Mým prvním učitelem byl můj otec. Bylo mi 5 let, když mi začal docela tvrdý režim co se týče hudební výuky a cvičení na klavír. Učil jsem se také hrát na housle a na violu.

Kromě otce jsem měl ještě několik učitelů, vzpomínám si hlavně na rodinného přítele mých rodičů pana Pfeiffera, který mě učil hrát na klavír. On totiž trpěl nespavostí a občas mě uprostřed noci tahal z postele a nutil mě cvičit. Celkově si pamatuji, že ty začátky byly dost tvrdé. Musel jsem hodně a dlouho každý den cvičit a nezřídka jsem u toho i plakal. 

Otec měl se mnou velké ambice. Říkali mi, že mám velký hudební talent a proto se musím za každou cenu vypracovat. Tehdy oslňoval společnost mladý Wolfgang Amadeus Mozart jako zázračné dítě, které hrálo geniálně na klavír. Můj otec ze mě také chtěl mít takového malého Mozarta, a proto dokonce tajil můj skutečný věk. Když jsem hrál můj první veřejný koncert na klavír, bylo mi 7 let, ale otec nechal napsat na plakáty, že mi je teprve šest.

Můj nejvýznamnější učitel z dětských let byl ale Christian Gottlob Neefe, který mě učil hrát na klavír a komponovat. Procházeli jsme spolu Bachův Temperovaný klavír. Zároveň mi poskytl první příležitosti k napsání skladeb na objednávku. Když mi bylo 13, vyšly moje první klavírní variace. V té době jsem také složil svoje první tři klavírní sonáty. Pro Neefeho jsem pracoval ve dvorní kapele jako varhaník a o několik let později jsem byl dokonce jmenován dvorním varhaníkem bonnského kurfiřta Maxmiliana Franze. Ten mi pak pomohl dostat se do Vídně, uhradil za mě náklady na cestu.

Studoval jste krátce u slavného klasického mistra Josepha Haydna. Jak jste se k němu probojoval? Předpokládám, že Váš talent samotný k tomu nestačil.

Byla to kombinace talentu, mé píle, a trochy štěstí. Já jsem měl to štěstí, že jsem se stal takřka součástí rodiny von Breunigových. Paní Breunigová byla vdova a já jsem její děti učil hrát na klavír. Byla pro mě jako druhá maminka. U Breunigových se scházela vybraná společnost a já měl to štěstí být její součástí. Poznal jsem tam svého nejlepšího přítele Franze Wegelera, který tehdy studoval medicínu. Častým hostem tam byl i hrabě Ferdinand Arnošt z Valdštejna, který se stal nejen mým přítelem, ale i mecenášem. 

Vídeň jsem poprvé navštívil v roce 1787, to mi bylo 17 let. Byl jsem tam jen na dva týdny, ale musel jsem se vrátit zpátky domů kvůli špatným zprávám o zdraví matky. Maminka krátce po mém návratu zemřela. Nebyla to lehká doba, protože otec byl alkoholik a já se musel postarat o své dva mladší bratry. Otce poslali kvůli problémům s alkoholem předčasně do penze a polovina jeho důchodu byla vyplácena mně, abych mohl zajistit chod domácnosti. K tomu jsem si přivydělával jako učitel hry na klavír a také jsem hrál na violu ve dvorním orchestru v Bonnu. 

Všechno zlé je pro něco dobré, jak se říká. Sice jsem měl práce a starostí nad hlavu s péčí o dva mladší bratry, ale díky působení v orchestru jsem poznal široký repertoár, třeba opery Mozarta, Glucka, a poznal jsem tam vynikajícího skladatele českého původu Antonína Rejchu. To mě hodně inspirovalo do mé vlastní tvorby.

No a koncem roku 1790 jsem byl poprvé představen Josephu Haydnovi. On zrovna tehdy projížděl Bonnem na cestě do Londýna, a pak jsme se o 2 roky později potkali i při jeho zpáteční cestě, a dojednali jsme, že k němu přijedu do Vídně studovat.

Povězte nám, jaké byly Vaše začátky ve Vídni. Nějakou dobu trvalo, než se Vám podařilo se prosadit a udělat si jméno v tehdejší společnosti.

Můj vídeňský pobyt začal tím, že jsem se dozvěděl, že můj otec zemřel. Než se mi podařilo prorazit, trvalo to docela dlouho. Já jsem se ze začátku nesnažil udělat si jméno jako skladatel, na to jsem se ještě necítil. Komponoval jsem, rozvíjel jsem se jako skladatel a studoval jsem všechny soudobé mistry, hlavně Mozarta, a samozřejmě jsem nasával všemi póry svého těla od mistra Haydna vše, co mi předával. Nicméně jsem se snažil na sebe upozornit hlavně jako klavírista, hrál jsem mnoho koncertů. 

U Haydna jsem studoval asi 2 roky, když mistr opět odcestoval. Rozhodl jsem se zůstat ve Vídni, do Bonnu už mě to zpátky netáhlo a hlavně, město padlo do rukou Francouzů. To byla totiž doba Napoleonských válek. A já přišel jak o práci, kterou jsem tam měl, tak o stipendium, které mi pomáhalo utáhnout náklady ve Vídni. Naštěstí jsem už v té době byl ve Vídni trochu známý v aristokratických kruzích a několik aristokratů mi nabídlo finanční podporu. 

Tehdy se na mě už pomalu začínalo usmívat štěstí. Díky kontaktům přes Haynda a hraběte z Valdštejna jsem se uvedl v salonech vídeňské šlechty a získal si reputaci klavírního virtuóza a improvizátora. Můj přítel Simrock, který byl hudební vydavatel, začal postupně vydávat moje skladby. Na jaře roku 1795 se mi podařilo zorganizovat můj první veřejný koncert, na kterém jsem hrál jeden ze svých klavírních koncertů s orchestrem. Do té doby jsem koncertoval pouze po salonech pro vybranou společnost.

Po veřejném koncertu Simrock vydal další moje skladby, byl to op. 1, který jsem věnoval svému mecenáši knížeti Lichnowskému a vydání mi přineslo značný finanční obnos. Pokrylo mi skoro celé roční náklady na pobyt ve Vídni! Byl jsem nadšený. Poté se mi podařilo zvítězit v několika hudebních soutěžích, které se konaly ve šlechtických salonech, to mně i mým skladbám také zajistilo popularitu.

Jak už to v životě bývá, střídala se období lepší s horšími. Byla období, kdy jsem měl mnoho zakázek a moje finanční situace byla dobrá. Kromě umění ale člověk řeší i různé rodinné a jiné lidské problémy. Spoustu peněz jsem marně investoval do právníků, když jsem se snažil získat opatrovnictví svého synovce Karla poté, co můj bratr zemřel. Bohužel se mi také začalo zhoršovat zdraví, což se na člověku hodně podepíše, ovlivňuje to celou vaši osobnost. Jeden čas jsem dokonce pomýšlel na sebevraždu, to bylo v době, kdy už jsem věděl, že moje postupující hluchota je nevratná a že ohluchnu úplně. Nakonec jsem se však rozhodl zůstat naživu pro svou tvorbu a skrze ni. Hudba mi byla v životě vším, nedokážu si bez ní svou existenci vůbec představit. 

Když člověk nabírá na popularitě, množí se pracovní povinnosti, kontakty, je třeba jednat s vydavateli, do toho jste aktivně vyučoval a hodně komponoval. Jak jste to všechno zvládal, byl jste na vše sám?

Ze začátku ano, ale protože se práce množila, potřeboval jsem pomoc. Můj mladší bratr Kaspar mi občasně vypomáhal už dříve, ale někdy od roku 1802 přebral zodpovědnost za řízení mých obchodních záležitostí. Sice jsem se s bratrem na všem neshodl, ale většinou jsem mu nakonec musel dát za pravdu. Já byl tvořící umělec, ale on byl nohama na zemi a dokázal lépe počítat, abychom více vydělali a ušetřili. Například mi vyjednal lepší pozici u vydavatelů mých skladeb, abych dostával za nová díla lépe zaplaceno.

Bratr také organizoval vydávání některých mých starších skladeb, které ještě nebyly publikované. A taky mě přemluvil, abych některá svoje hodně populární díla přepsal i pro jiná nástrojová uskupení. Měl jsem k tomu odpor, ale bratr měl pravdu v tom, že vydavatelé by si na tuto práci jenom najali jiné skladatele a pak tržili na mé hudbě. Tak bylo lepší a pro nás výhodnější, abych přepisy udělal sám. Tehdy ještě neexistovala ochrana autorského práva takovým způsobem, jako to znáte ve 21. století, a vydavatelé kradli a bez mého souhlasu vydávali moje díla, jen aby na nich vydělali.

Nikdy jste se neoženil. Ale měl jste jistě nějaké lásky. Povíte nám o nich?

Ach, zamilovaný jsem byl mnohokrát! Ale pokaždé do té nesprávné. V mé době bylo nepřípustné, aby si šlechtičny braly za muže hudebníky, kteří neměli „modrou“ krev. Bohatí si brali bohaté, a chudí chudé a tak to bylo. Život není pohádka, ačkoli jsem si to mnohokrát přál a mnohokrát tomu i věřil. 

Mezi mé největší lásky patřily dámy z aristokratických kruhů. I přesto, že jsem se s žádnou z nich nemohl oženit, však tyto ženy v mém životě hrály důležitou roli. Byly mými přítelkyněmi, důvěrnicemi, byly mými žačkami a interpretovaly moje klavírní skladby, věnoval jsem jim mnoho svých skladeb a napsal mnoho dopisů. 

Mojí největší životní láskou byla Josefína Brunsviková. Byla to uherská šlechtična, kterou jsem vyučoval hře na klavír. Byla provdána za postaršího hraběte, kterému porodila čtyři děti. Byl jsem u nich pravidelným návštěvníkem. Když hrabě zemřel, což bylo v roce 1804, navštěvoval jsem Josefínu čím dál častěji a napsal jsem jí mnoho vášnivých dopisů. Náš vztah ale nebylo možné zpečetit manželstvím. Nebyl jsem aristokrat, a Josefína by kvůli sňatku se mnou přišla o opatrovnictví svých 4 dětí. Takhle to udával zákon. A žádná milující matka se dobrovolně nevzdá svých dětí, to bylo prostě nemyslitelné.

Josefína se se mnou nakonec na nátlak své rodiny přestala vídat a znovu se provdala za jednoho bohatého barona, se kterým však nebyla šťastná a který ji poměrně zakrátko opustil. Několikrát jsme se ještě viděli, avšak naší lásce nebylo přáno. Zůstala pouze v mém srdci.

 

Děkuji za rozhovor.

Ačkoli bych si s Beethovenem povídala ráda ještě hodně dlouho, rozhodla jsem se zde rozhovor ukončit. Ukončit ho v době, kdy byl ještě plný síly, nadšení, elánu a energie. V době, kdy teprve začínal poprvé pociťovat problémy se sluchem, ale ještě ho netrápila hluchota. V době, kdy byl společenský a nikoli v době, kdy začal být uzavřený sám do sebe a stal se z něho takový svým způsobem neupravený a rozcuchaný podivín. 

Beethoven po sobě zanechal monumentální hudební dílo. Prošel jako skladatel za svůj ne úplně dlouhý život hlubokým vývojem. Zpočátku komponoval po vzoru Mozarta a raných klasiků, později se jeho hudební řeč však měnila a získávala prvky romantismu. Nikoli však toho sentimentálního, obestřeného kouzly a tajemnem, jako u raných romantiků Webera, ani toho romantismu, který si libuje v rozdrobení do malých hudebních forem, ve kterých si tolik liboval třeba Chopin.

Beethoven se vracel ke studiu díla Bacha, Händela, barokních mistrů, ale i Palestriny, což byl mistr vrcholné renesance. Beethovenova hudba je nesmírně osobitá, heroická, plná vášně. Jeho myšlení je orchestrální. I jeho klavírní kusy nenesou toliko známky klavírní faktury, jako známky orchestrálního díla, které bylo prostě jenom napsané pro dvě ruce a černé a bílé klávesy. Zvuk a barevnost jeho skladeb je třeba vnímat jako paletu orchestrálních nástrojů a při interpretaci jeho klavírních skladeb se zamýšlet nad tím, který orchestrální nástroj by mohl hrát tuto melodii, který tamtu. 

Beethovenovo dílo mě nepřestává fascinovat. Některé jeho melodie jsou tak dokonalé, že doslova zlidověly a brouká si je celý svět. Přitom ale nikdy není povrchní, nesnaží se prvoplánově zalíbit, je věrný svým skladatelským ideálům a komponuje tak, jak mu to velí jeho nátura. Mrzí mě, že tehdejší medicína ještě nebyla na takové úrovni, aby skladateli dokázala pomoci od jeho zdravotních potíží, protože kdo ví, co všechno bychom ještě mohli hrát a poslouchat, kdyby tu s námi byl byť i jen o pár let déle.

A co dál?

Líbil se vám rozhovor s Beethovenem a jste natěšení, že byste si zahráli nějakou jeho skladbu? Třeba tu nejslavnější – Pro Elišku? Pak jste tady úplně správně, protože s tím vám mohu senzačně pomoci! Přihlaste se do masterclassu Pro Elišku a nechte se ode mě vést!

Elišku si zahrát nechcete nebo už jste jí hráli, ale rádi byste dostávali více inspirace ze světa klavíru a z mého pera? Ráda vám ji budu pravidelně posílat na email! Není pro mě nic snazšího a vám už nic nového neunikne. Stačí se přihlásit k odběru mých emailů. 🙂

Přihlásit k odběru

Mějte se krásně, a ať vám hraní na klavír přináší do života jenom radost. 🙂

Komentáře
Eva Lorenc