Fiktivní rozhovor s Fryderykem Chopinem

V romantické atmosféře Středomoří při odpočinku má člověk čas myslet na různé věci. Při pohledu na modromodré moře, divoce kvetoucí oleandry a fuchsie a voňavé zelené kopce okolo, kam jen oko dohlédne, přichází inspirace.

V příjemném teplém večerním vánku jsem se proto rozhodla „pozvat“ na terasu našeho malého útulného hotýlku mého nejmilovanějšího klavírního skladatele Fryderyka Chopina a stvořit tento fiktivní rozhovor.

Ráda bych vám v něm představila Chopina nejen jako slavného a celým světem obdivovaného skladatele, ale také jako člověka se všemi strastmi i slastmi, které život přináší, člověka který bezmezně a upřímně miloval klavír.

Krásný dobrý den pane Chopine, děkuji moc, že jste přijal mé pozvání. Máme nyní rok 2017. Kolik by Vám bylo let?

Dobrý den i Vám. Narodil jsem se v roce 1810, takže pokud dobře počítám, bylo by mi nyní přesně 207 let.

A jaké je přesné datum Vašeho narození? Vím, že se o tom vedou trochu spory.

Ano, jsou tam trochu nesrovnalosti. V křestním záznamu farnosti v Želazowě Wole v Polsku je zapsané datum mého narození 22. února 1810, ale používali jsme s rodiči jako narozeninové datum 1. března.

A toto datum je dodnes všeobecně přijato jako datum Vašeho narození. Pane Chopine, povězte mým čtenářům něco o Vašem dětství. Jací byli Vaši rodiče? A jak jste vlastně získal hudební vzdělání?

Moje rodina byla velmi muzikální. Tatínek hrál na housle a na flétnu, a maminka na klavír. Nějaké zkušenosti s hrou na klavír jsem tedy získal od ní, ale mým prvním opravdovým učitelem byl v letech 1816 až 1821 český pianista Vojtěch Živný. Moje sestra Ludwika také chodila na klavír k Živnému, takže jsme spolu občas hráli duety. Později jsem chodil na varšavské lyceum, kde jsem se rok učil i na varhany.

Rodiče vedli penzion, kde se ubytovávali mladí studenti. Matka jim také dávala lekce hry na klavír. Otec byl původem Francouz, do Polska emigroval. Když se rodiče po mém narození přestěhovali do Varšavy, začal vyučovat francouzštinu na varšavském lyceu.

Když mi bylo šestnáct, nastoupil jsem na varšavskou konzervatoř k profesorovi Josefovi Elsnerovi na tři roky na skladbu a hudební teorii. Je ale pravda, že jsem začal skládat již v 7 letech, a po celou dobu svých studií jsem také koncertoval po Varšavě.

Hrál jste jistě již tehdy pro řadu významných osobností. Zmínil byste některé?

Jako malý jsem byl zván do Belvederského paláce, abych si hrál se synem velkovévody Konstantina. Hrál jsem pro vévodu často, a také jsem mu složil Pochod. Hrál jsem také pro cara Alexandra I., když přijel navštívit Varšavu. Dostal jsem od něho tehdy za své hraní diamantový prsten.

Zajímalo by mě, kde jste čerpal ryzího polského ducha, který protkává Vaše klavírní skladby. Kde to má kořeny?

Když jsem byl ještě na lyceu, často jsem trávil prázdniny na polském venkově s rodinami svých spolužáků. Měl jsem hrozně rád vesničku Szafarnia. Tam jsem se také poprvé setkal s polskou lidovou hudbou. Myslím, že mě to tehdy hodně ovlivnilo.

Kdy jste začal získávat věhlas i v zahraničí?

To bylo poté, co jsem na koncertě hrál svoje Rondo op. 1. Líbilo se natolik, že bylo vydáno tiskem – to byla vůbec první moje skladba, která takhle vyšla tiskem –  a díky tomu se o mně pak psalo ve významném německém hudebním časopise Allgemeine Musikalische Zeitung.

Krátce po dokončení studií jsem pak debutoval koncertem ve Vídni. Postupně se o mně začalo mluvit po Evropě, a tak se mi otevřely dveře do světa. V roce 1830 jsem jel znovu do Vídně a plánoval jsem pak jet do Itálie, ale politické události v mém rodném Polsku daly zcela sbohem mým plánům.

Byl to pro mne velice smutný rok. Proklínal jsem chvíli svého odjezdu…z Vídně jsem se pak vypravil do Paříže. Do rodné vlasti jsem se už nikdy nemohl vrátit.

To je hrozně smutné. Muselo to pro Vás být velmi těžké.

Bylo to velmi těžké. Cítil jsem se osamělý, nikdy jsem v sobě zcela neutišil stesk po domově. Díky tomu, že tatínek byl Francouz, jsem francouzštinu naštěstí ovládal dobře, ale nikdy jsem se necítil při mluvení francouzsky tak přirozeně, jako v rodném jazyce,. Nikdy jsem také zcela neztratil polský přízvuk.

Paříž pro Vás ale jistě skýtala také mnoho příležitostí.

To určitě ano. V pařížských salonech jsem se spřátelil s Hektorem Berliozem, Heinrichem Heinem, Franzem Lisztem, nebo třeba Adamem Mickiewiczem, jehož tvorba mě inspirovala při psaní mých klavírních Balad. Velmi důležití pro mě byli mí dva nejlepší přátelé, oba Poláci, Julian Fontana a Albert Grzymała, který pro mne byl něco jako starší bratr.

A co koncertování v Paříži?

Koncertoval jsem v Paříži ve velkých sálech, ale brzy jsem si uvědomil, že moje intimní duševně založená hra na klavír se pro velké sály vůbec nehodí. Začal jsem koncertovat v privátních salonech, kde se shromažďovala šlechta a umělecká elita, menší společnost, kde jsem všechny znal. Hrálo se mi tam mnohem lépe.

Postupně jsem si také začal vydělávat učením a vydáváním svých skladeb. Dlouho jsem byl totiž finančně závislý na otci. Díky lepšímu výdělku z učení a vydávání skladeb jsem mohl přestat tolik veřejně koncertovat. Měl jsem totiž vždy hrozně velkou trému, která mě vyčerpávala, a také to podlamovalo moje už tak slabé zdraví.

Svému příteli Lisztovi jsem sám řekl, že „nejsem stavěný pro hraní na veřejnosti. Publikum mě děsí, jeho dech mě dusí. Jsem paralyzován jeho zvědavým pohledem a mám strach z těch cizích tváří.“

Ani nevíte, jak je skvělé tohle slyšet z úst tak velkého klavíristy, jako jste Vy. Mnoho mladých lidí v dnešní době, kteří hru na klavír studují, trpí velkou trémou z veřejných vystoupení. Je skvělé vědět, že to potká i největšího mistra, a že se člověk může skvěle u klavíru realizovat i jinak, než čistě jen profesionální koncertní dráhou.

Určitě, těch možností je mnohem více. Já jsem třeba velmi rád učil, a veřejné hraní jsem měl nejraději jen před skupinou mých nejbližších přátel. A samozřejmě jsem hodně komponoval.

Povězte nám něco o tom, jak u Vás fungovala výuka hry na klavír.

Hru na klavír jsem vyučoval po 17 let, od roku 1832 až do roku 1849. V létě jsem většinou komponoval a v zimě jsem se věnoval svým studentům.

Učil jsem nejraději u sebe doma, kde jsem měl dva klavíry značky Pleyel, jedno křídlo a jedno pianino. Studenti vždy hráli na koncertní křídlo a já jsem je velmi motivoval k tomu, aby doma také cvičili na co nejlepší nástroje. Já jsem seděl u pianina a učil jsem. Byl jsem schopný přerušovat svoje studenty každých pár taktů a neustále něco opravovat a vylepšovat.

Výrazně jsem preferoval Pleyelovy klavíry oproti tehdy běžně rozšířené značce Erard. Erard měl vždy hotový jasný zvuk, který nebylo možné ovládnout jemným úhozem a proměňovat jeho barvu. Pleyel dokázal dosáhnout nejlepších gradací při pohybu zápěstí a paže. Považoval jsem dokonce za nebezpečné hrát na klavír, který dobře zní sám od sebe a má daný hotový tón, protože to pianistovi kazí úhoz.

Jak dlouho trvaly obvykle Vaše lekce?

Normálně ke mně chodili studenti dvakrát týdně většinou na 45-60 minut. Samozřejmě ale byly výjimky, například se svým velice talentovaným žákem Charlesem Filtchem jsem měl hodinu třikrát týdně, a Marie von Harder ke mně chodívala denně, a hodiny jsme často protahovali. S nadanými žáky jsem trávil více času, a hráli jsme tak dlouho, dokud jsme z toho nebyli všichni unavení.

Můžu se zeptat, kolik jste si za lekci klavíru účtoval?

Jistě, můžete. Účtoval jsem si nejméně 20 franků za lekci. V té době to bylo považováno za jeden z nejlepších platů, protože tehdy normální plat ve Francii byl málokdy více než 4 franky za den. Byl jsem za svůj výdělek také často kritizován. Teď to vypadá, že jsem se topil v penězích, a tak to úplně nebylo. Kočár a bílé rukavičky mě stály daleko více, než jsem si vydělal, ale bez nich bych nebyl v dobré zdravotní kondici.

Jsem si naprosto jistá, že dnes by lidé vynaložili klidně tisíce za jedinou lekci s Vámi, nebo za jakoukoli novou klavírní skladbu, kterou byste napsal. Jste slavný po celém světě.

To velmi rád slyším. Připadal jsem si v životě často velmi bezmocný. Mohlo za to doživotní odloučení od mé milované rodiny, a samozřejmě také můj chatrný zdravotní stav.

Vzkázal byste něco dnešním mladým pianistům, případně jejich učitelům?

Jsem si jist, že ten, kdo se dá v životě na cestu spjatou s hrou na klavír, musel v mládí klavíru zcela propadnout, stejně jako já. Vím proto, že tito lidé si svou vášeň pro klavír udrží na celý život. Že budou s velkou trpělivostí a láskou hrát i učit, protože bez klavíru nebudou moci žít, a to i přes všechny překážky, které jim mohou přijít do cesty.

Často nás na naší klavírní cestě potkávají různé překážky, ať jsou to zdravotní komplikace, finanční starosti, boj s konkurencí, pocit selhání, že jsme nedosáhli cíle, který jsme si vytyčili nebo vynucené odloučení od klavíru na nějakou dobu – mně se to stalo například na Mallorce, když mi kvůli clu zadrželi klavír na hranicích a George (Sandová) musela složit velkou zálohu, aby mi ho po více než týdnu konečně přivezli.

Život je však krátký. S ohledem zpátky cítím, že nebylo nutné se tak zbytečně stresovat z každého koncertu. Že radost z hry na klavír může mít člověk úplně stejnou, když na něj hraje, nebo když na něj učí hrát někoho jiného.

Já jsem učil mnoho žáků, ale nevypěstoval jsem si třídu plnou slavných geniálních klavíristů, jako třeba můj přítel Liszt, kteří by jezdili hrát po světě a dělali mi tam jméno. Mně i moje žáky to bavilo a společně jsme překonávali překážky a nástrahy klavírního umění. Moji žáci hráli velmi kvalitně, ale sláva rozhodně nebyla pro nás cílem výuky.

Cílem bylo dokonalé ovládnutí techniky hry na klavír a tvorby krásného barevného tónu s použitím elegantních pohybů zápěstí a paže, zdůraznění originality a výhody úhozu každého prstu a dokonalé vystihnutí hudebního obsahu skladeb.

To je krásné… Nemám k tomu vůbec co dodat. Děkuji za rozhovor.

Tip pro vás: Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci od Evy dostávat emaily!

Pro napsání tohoto článku mi jako zdroje sloužily následující knížky:
Oscar Bie: A History of the Pianoforte and Piano forte Players
Jiří Válek: Fryderyk Chopin
Joao Paulo Casarotti: Chopin the Teacher

Článek je založen na skutečných událostech, citátech a korespondenci Chopina, jeho blízkých a jeho žáků, které jsem převedla do fiktivního rozhovoru. Dovolila jsem si pro názornost a ilustraci použít obrázky Chopina z Wikipedie.

Komentáře
Eva Lorenc

Eva Lorenc

Jsem klavíristka a pedagožka hry na klavír, a nadšeně propaguji takový způsob výuky hry na klavír, který přináší mým studentům nejen dobré výsledky, ale také radost z hudby.

Jsem autorkou úspěšného eBooku Pohádkově snadné čtení not pro malé klavíristy a celé řady dalších praktických eBooků, které si ode mě můžete stáhnout zdarma.:-)

Více o mně se můžete dočíst ZDE >>
Eva Lorenc

Latest posts by Eva Lorenc (see all)