Fiktivní rozhovor s Clarou Schumannovou

Clara Schumannová je fascinující osobností hudebních dějin. Její jméno je neodmyslitelně spjato s další výraznou osobností éry hudebního romantismu – Robertem Schumannem.

Můj původní nápad na letošní léto byl věnovat můj tradiční „fiktivní rozhovor“ Robertovi Schumannovi, protože jsem se s jeho hudbou intenzívně setkávala na koncertech v květnu a červnu. Moje sestra Sára interpretovala citlivě jeho slavný Klavírní koncert a moll s doprovodem Pardubické filharmonie, a moje přítelkyně, klavíristka Klára Králíčková, mě zase dojala interpretací Schumannova Klavírního kvintetu Es dur.

Pak jsem ale jednoho dne jela autem, a jako vždy jsem si k řízení pustila své oblíbené rádio Classic Praha, a zrovna v něm běžel pořad o Claře Schumannové. Zpracování i hudební ukázky v pořadu v rádiu Classic mě dostaly, a od toho momentu jsem věděla, že letošní medailonek budu sice věnovat Schumannovi, ale tak, jak je jeho osobnost nejopravdovější a nejvíce lidská – skrze jeho ženu Claru.

Příběh Clary Wieckové – Schumannové by vydal na tlustý román. Je to příběh velké lásky, velké statečnosti i velkého smutku této výjimečné, vzdělané a na svou dobu velmi pokrokové ženy, kterou velmi obdivuji. Přeji hezké čtení. 🙂

Krásný den, Claro, děkuji, že jste přijala pozvání k rozhovoru se mnou. Vítám vás a těším se, že spolu pro mé čtenáře oživíme Váš neuvěřitelný životní příběh. 🙂

Dobrý den, a děkuji za pozvání.

Claro, povězte nám na začátek něco o svém dětství. Už jako malá jste se učila hrát na klavír, je to tak?

Narodila jsem se v Lipsku 13. září roku 1819, tedy skoro před 200 lety. Můj otec Friedrich Wieck brzy rozpoznal, že mám hudební talent, a proto se začal velmi intenzívně věnovat mému hudebnímu vzdělání. Bylo to trochu nespravedlivé, protože jsem měla i další sourozence, kteří byli také hudebně nadaní, ale otec se v tomto směru velmi upnul na mě a věnoval mi veškerou pozornost.

Jaký byl vlastně vztah Vašeho otce k hudbě?

Clara v 15 letech

Otec vystudoval teologii, ale byl to velký hudební nadšenec. Sám byl klavírista, navíc založil firmu na výrobu klavírů a půjčovnu hudebnin. Moje maminka byla zpěvačka a klavíristka, takže jsme doma měli opravdu široké hudební zázemí.

Otec si nicméně usmyslel, že ze mě co nejrychleji vychová klavírní virtuózku. V dětském věku jsem tedy opustila základní školu a přešla do domácího vzdělávání, abych měla co nejvíce času na cvičení na klavír. Od téhle chvíle se moje vzdělání omezilo pouze na hudbu.

Můžete nám přiblížit, jak probíhalo Vaše studium hudby a hry na klavír pod jeho vedením?

Otec mě učil sám podle své vlastní metody. Byl na mě velmi přísný. Když mi bylo 8 let, dokonce mi začal psát můj deník – psal ho on, ale psal ho tak, jako by v něm byly moje myšlenky, a psal ho v ich-formě, aby to opravdu znělo tak, že deník píšu já. Nebylo to nic příjemného….jestli chcete, můžete se podívat, mám ho tu s sebou.

Ukázka z deníku, který psal Friedrich Wieck pro svou dceru Claru

Denně jsem měla hodinovou lekci klavíru, pak lekci houslí a zpěvu, pak jsem měla hodinu hudební teorie, harmonie a kontrapunktu, a nakonec dvouhodinové praktické cvičení podle metody mého otce.

Jak to bylo s vystupováním na veřejnosti?

Veřejně jsem vystupovala od pěti let. Metoda mého otce, i když velmi tvrdá a rozhodně ne přiměřená pro malé dítě, nesla své ovoce, a já jsem sklízela jeden úspěch za druhým. V necelých 19 letech jsem byla ve Vídni poctěna titulem císařské královské komorní virtuózky. Hrála jsem pro Goetheho, a znala jsem se osobně s Lisztem i Paganinim.

Byla jsem pro otce jako výstavní štít jeho metody. Otec ovlivňoval veškeré aspekty mého klavírního života – vybíral mi program, který budu hrát, pořád jsem hrála díla od Kalkbrennera, Moschelese nebo Pleyela. Až teprve později, když jsem se trochu vymanila z jeho vlivu, jsem si repertoár začala více prosazovat sama a hrála jsem díla od Beethovena, Bacha, Schumanna a Chopina.

Otec mi dokonce vybíral i klavíry, na kterých jsem měla hrát na koncertech, všude s sebou vozil úplný arzenál nářadí na opravu klavíru. Často se totiž stávalo, že během koncertu neposlouchala mechanika nástroje, nějaká klávesa se během hraní mohla klidně zaseknout a přestat hrát, nebo se dusítka nepoložila zpátky na struny a zvuk přezníval a podobně. Nástroje často ani nebyly naladěné, proto se otec před mými koncerty dopředu dlouho zabýval nástrojem, na který jsem měla hrát, aby ho opravil a naladil. Nakonec jsme se dostali až do fáze, kdy otec nechal na místo koncertu poslat naše vlastní křídlo, abych hrála na nástroji, kterému budu moci důvěřovat.

Jak jste se poznala s Robertem Schumannem?

Bylo mi osm let a hrála jsem koncert u doktora Ernsta Caruse, což byl ředitel psychiatrické léčebny na zámku Colditz. Tam jsme se poprvé poznali. Robert byl o 9 let starší než já, a moje hra ho natolik zaujala, že se rozhodl přerušit svoje studium práv a uprosil svoji maminku, aby napsala mému otci, aby ho přijal jako svého žáka ve hře na klavír.

Můj otec odepsal paní Schumannové obratem, že Robertův talent a fantasii během tří let pozvedne a udělá z něj jednoho z největších žijících klavíristů té doby. Jako podmínku si stanovil, že Schumann bude opravdu pravidelně docházet k němu do výuky. Ubytoval Roberta v pokoji přímo v našem domě, a tak jsme se spolu velmi sblížili a zamilovali jsme se do sebe.

Předpokládám, že Váš otec z toho neměl radost?

Robert a Clara Schumannovi

Otec byl úplně bez sebe. Robert neměl zaměstnání, aby mohl zabezpečit rodinu, a slavným pianistou se bohužel už stát nemohl, protože si poškodil prostředníček na pravé ruce, kterou Robert označoval za slabou a „ochromenou“, a to nadobro ukončilo jeho dráhu klavírního virtuóza. Místo toho se Robert úspěšně věnoval komponování a založil také velmi úspěšný hudební časopis Neue Zeitschrift für Musik. Ale to otci samozřejmě nestačilo.

Snažil se našemu vztahu všemožně zabránit. Zakázal nám veškerý kontakt. Naplánoval mi početné koncertní cesty, abych byla co nejméně doma. Kontroloval snad každý můj pohyb a zakázal mi vyměňovat si s Robertem dopisy. Dokonce mi sebral i inkoust, abych neměla čím psát. Pak mě poslal ke známým, kteří bydleli u Drážďan, abychom se s Robertem nemohli vůbec stýkat.

Ale víte, jak to bývá. Čím větší překážky musí láska překonávat, tím více roste a je silnější. Všechna otcova omezování jenom umocňovala naše vzájemné city. V srpnu roku 1837 jsme se tajně zasnoubili. Vzít jsme se ale nemohli, protože k tomu jsme potřebovali souhlas mého otce, který ho odmítl dát, anebo počkat, až já dospěji do dospělosti.

Nakonec jsme se pokusili beznadějnou situaci vyřešit stížností u soudu a získat souhlas k našemu sňatku od úřadu. Už v červnu v roce 1840 jsme si zařídili společné bydlení v Lipsku, a 1. srpna jsme konečně získali od soudu povolení k sňatku. Vzali jsme se 12. září 1840, v den mých 21. narozenin.

Povězte nám něco o vašem životě s Robertem Schumannem.

Děti Clary a Roberta Schumannových

Měli jsme společně 8 dětí, 4 dcery, Marii, Elišku, Julii a Evžénii, a 4 syny, Emilka, Ludvíka, Ferdinanda a Felixe. Náš syn Emil bohužel zemřel, když mu byl 1 rok. O naše děti a jejich výchovu se pomáhaly starat naše chůvy, jak bylo tehdy v měšťanských vrstvách zvykem.

Když jsme byli s Robertem oddělení a milovali jsme se na dálku, náš cit byl jako plamen, toužili jsme být jeden s druhým a byla to dokonalá láska. Každodenní soužití v manželství s Robertem bylo už něco jiného.

Robert se stále snažil můj život nějak ovlivňovat. Nepřál si, abych dále působila jako klavírní virtuózka a jezdila na turné. Nepřál si, abych doma hodně cvičila na klavír. Potřeboval klid a ticho, aby se mohl soustředit na komponování, a přál si, abych se také více spolu s ním věnovala kompozici.

Jeho cílem byla „musikalische Zweisamkeit in Einheit“, tedy „hudební dvojjakost v jednotě“. Okolo roku 1840 byl Robert na vrcholu své skladatelské tvořivosti, a společně jsme uvedli na veřejnost v tomto roce mnoho nových písní. Zároveň jsem Robertovi poskytovala revizi a kritiku jeho klavírních skladeb, a často si bral mé připomínky opravdu k srdci.

Vy jste ale úplně koncertovat nepřestala?

Nene, opět jsem si koncertování prosadila. Nebylo to ale jen kvůli mě samotné, ale také kvůli naší špatné finanční situaci. Díky mým koncertům jsme se dokázali s Robertem udržet „nad vodou“. Zároveň jsem na svých koncertech propagovala Robertova díla, a díky tomu se i on stával známějším a slavnějším skladatelem.

Podnikla jsem koncertní cestu do Dánska, kam jsem jela sama vlakem, což bylo tehdy pro ženu považované za strašně odvážné! A pak jsem jela koncertovat dokonce až do Ruska, kam mě Robert doprovázel. V Rusku jsem byla velmi oslavována a vydělala jsem 6000 tolarů (při hrubém přepočtu by to dnes bylo asi čtvrt milionu korun, ale nejsem si jistá, zda byl můj výpočet správný. Na tu dobu to bylo jednoznačně hodně peněz. 😉 ). Robert ale nebyl šťastný, že byl v Rusku pouze v mém stínu jako manžel, který mě doprovází.

Milí klavírní nadšenci,
online kurz pro dospělé začátečníky je nyní opět otevřen – již počtvrté! 

Přihlašovat se můžete až do 25. srpna 2018. 🙂
chci si přečíst víc o online kurzu

Začala se již tehdy projevovat Robertova nemoc?

(Pozn. autorky – pokud budete toto číst s dětmi, upozorňuji, že tato pasáž Schumannova života je poněkud drsná a velmi smutná).

Robert trpěl duševní nemocí, maniodepresivní psychózou. Bylo to dědičné, měli to v rodině. Jeho mladší sestra spáchala sebevraždu již v útlém dětském věku, a jeho matka se z toho nikdy zcela nevzpamatovala. Sám Robert se pokusil o sebevraždu dvakrát, poprvé v roce 1833 a podruhé v roce 1854, kdy se pokusil se utopit v Rýnu. Mezi těmito lety se u něj střídaly stavy těžkých depresí, kdy nekomponoval skoro vůbec, se stavy hypománie, kdy vznikala jeho největší a nejvýznamnější díla, a kdy zkomponoval nejvíce svých skladeb. Bylo to s ním stále nahoru dolů.

Když se podruhé Robert pokusil vzít si život, zkoušel se utopit v Rýnu, ale kolemjdoucí ho zase vytáhli ven. Na své vlastní přání byl pak umístěn do léčebny pro duševně nemocné Endenich u Bonnu. Byla jsem v té době těhotná s naším nejmladším synem Felixem, a utekla jsem s dětmi k jedné své kamarádce. Lékaři mě potom chránili před tím, abych svého manžela viděla v tak politováníhodném stavu, a v léčebně jsem ho nenavštěvovala, protože prý pro mě a naši rodinu Robert představoval riziko.

Přijela jsem za ním až po dvou letech, dva dny před jeho smrtí. Robert zemřel 29. července 1856.

Jaký byl Váš život potom?

V těžké životní situaci po smrti manžela mi pomohli moji přátelé, mezi nimi můj nejbližší přítel, slavný německý skladatel Johannes Brahms, který i dočasně bydlel se mnou a mými dětmi u nás doma, a doprovodil mě na několik koncertních turné. Byli jsme přátelé, Robert, já a Johannes, po dlouhá léta, a Robert o Brahmsovi psal i ve svém časopise Neue Zeitschrift für Musik.

Po Robertově smrti jsem pět ze svých sedmi dětí poslala ven z domu – dcery do Lipska a Berlína, a starší syny do Bonnu. Zůstala jsem doma se dvěma nejmenšími, Evženem a Felixem, a přestěhovala jsem se do Berlína a pak do Baden-Badenu.

Dál jsem působila jako klavírní virtuózka a absolvovala početné koncertní cesty po německých i evropských městech. Snažila jsem se všemožně dál šířit a podporovat hudební odkaz mého zesnulého manžela. Vydávala jsem jsem jeho díla a podporovala jsem jejich vydávání v nakladatelství Breitkopf & Härtel. Publikovala jsem také jeho spisy a deníky.

V roce 1878 jsem se stala „První učitelkou klavíru“ (Erste Klavierlehrerin) na nově založené konzervatoři Dr. Hocha ve Frankfurtu, a sama jsem se také věnovala komponování, skládala jsem převážně skladby pro klavír. Svůj poslední koncert jsem hrála ve svých 71 letech.

Díky Vám žije Schumannovo dílo nesmrtelným životem až do dnešní doby. Váš příběh je opravdu neuvěřitelný, děkuji, že jste ho s námi sdílela.

Závěrem

Příběh Clary a Roberta Schumannových je jako z velkého romantického románu. Clara byla emancipovaná, nezávislá, vzdělaná žena, což bylo na tu dobu velmi neobvyklé a není divu, že muž jako Robert Schumann, který se sám snažil získat slávu a věhlas, zažíval pocity méněcennosti vedle své úspěšné a všemi obdivované krásné ženy.

Dnes již víme, že ji spíše chtěl mít doma „u plotny“ jako poslušnou manželku, a že dokonce během manželství měl i nějaké románky s jinými ženami. Clara to neměla jednoduché. V dětství se ji snažil ovládal otec, v dospělosti manžel. I přesto ale zůstala sama k sobě opravdová a ani to, že porodila 8 dětí, musela se starat o domácnost a prožívat náročný vztah se svým geniálním, avšak bohužel duševně nemocným manželem, ji neodradilo a nevzdala se svého hraní na klavír a stala se nejslavnější klavírní virtuózkou své doby.

Dílo Roberta Schumanna miluji. Je obrovské, a vyznačuje se neuvěřitelnou citovou vypjatostí. Při poslechu jeho skladeb se mi velmi často stává, že mě jeho hudba rozpláče – je v ní tolik citu, tolik vášně, tolik rozporu a tolik souladu. Jeho osobnost byla plná rozporů a velmi intenzívních citů, které prožíval ať už „nahoře“ nebo „dole“. Všechno toto se projevuje v jeho hudbě. Myslím, že na závěr dnešního čtení bychom měli udělat tečku nikoli textem, ale poslechem Schumannovy hudby.

S laskavým dovolením mé přítelkyně Klárky Králíčkové sem vkládám její provedení Schumannova Klavírního kvintetu Es dur op. 44 a přeji vám krásné letní dny s emotivní a geniálně napsanou Schumannovou hudbou.

Všechny doprovodné obrázky jsou staženy zdarma z Wikipedie jako Common Licence.

Komentáře
Eva Lorenc

Eva Lorenc

Jsem klavíristka a pedagožka hry na klavír, a nadšeně propaguji takový způsob výuky hry na klavír, který přináší mým studentům nejen dobré výsledky, ale také radost z hudby.

Jsem autorkou úspěšného eBooku Pohádkově snadné čtení not pro malé klavíristy a celé řady dalších praktických eBooků, které si ode mě můžete stáhnout zdarma.:-)

Více o mně se můžete dočíst ZDE >>
Eva Lorenc