nahrávání klavírních skladeb

Jak vznikla Klavírní bonboniéra

Celý můj život se mě lidé okolo ptají, že když tak krásně umím hrát na klavír, jestli také sama skládám hudbu.

A moje odpověď?

Samozřejmě, že NE. Já přece umím jenom hrát skladby, které napsal někdo jiný. Nemám na to nápady, nestudovala jsem skladbu, nejsem na to dost dobrá, jen ta samotná představa pro mě byla prostě sci-fi.

Pak se ale stalo něco, co mě přimělo se nad mým postojem trochu zamyslet. Bylo to vloni na jaře, když se maminka rozhodla vymalovat doma pokoj, ve kterém máme se sestrou křídlo a ohromné hromady not, které okupují každý volný prostor v pokoji – jsou na zemi, na klavíru, na křesle, v několika krabicích. Bylo potřeba noty vytřídit a uklidit do skříně.

Při třídění jsem si dávala na jednu hromádku notové poklady, které jsem si chtěla odvézt s sebou do Prahy. Na hromádku jsem dávala noty, které jsem chtěla uklidit zpátky do skříně, a na třetí různé papíry a harampádí, které jsem se chystala vyhodit. A najednou jsem mezi tou spoustou not našla vytržený notový papír, na kterém byla napsaná skladba, kterou jsem složila jako malá holka. Jmenovala se Zimní vítr.

Nic tehdy nebylo nemožné

Skladbička byla psaná kostrbatým dětským písmem, noty nebyly rozdělené do taktů, ani rytmus nebyl správně zapsaný, ale co na tom – zahrála jsem si ji na klavír, a tu myšlenku jsem za napsanými notami poznala. Skladba byla v mollové tónině, jenom pro pravou ruku, a bylo z toho poznat, že jsem chtěla vyjádřit pohyb studeného zimního větru.

Zasnila jsem se. Bylo mi tak 8 nebo 9 let. Hraní na klavír jsem v dětství milovala tak, že jsem prakticky celý den nic jiného nedělala. jako malá jsem samozřejmě cvičila svoje skladby, které mi zadala paní učitelka, ale vzpomněla jsem si na to, že jsem někdy i celé hodiny jen tak brnkala a preludovala, co mě napadlo, a skládala si vlastní skladby.

V té době mi nic nepřipadalo nemožné. Chci si složit skladbu? Tak jo, jdu na to.

Kam se poděla ta lehkost, se kterou nás jako děti ani nenapadlo se zamýšlet nad tím, že něco není možné, protože..

O pár týdnů později po této příhodě jsem se přistihla, že podvědomě začínám v hlavě hledat melodie a kombinovat harmonie. Stávalo se to v těch nejnepravděpodobnějších situacích, třeba na nákupu, cestou z práce, kdy jsem dala hlavě „padla“ a nechala myšlenky volně plynout.

A pak jednoho dne, kdy jsem jela přeplněným metrem domů, mě napadla krásná melodie. Snažila jsem se ji udržet v hlavě, dokud jsem nedoběhla domů a rovnou jsem si ji zahrála na klavír.

Nebylo to špatné…v počítači už jsem měla stažený program na tvorbu skladeb MuseScore, který jsem používala při tvorbě eBooku Pohádkově snadné čtení not pro malé klavíristy. Rovnou jsem svůj nápad zaznamenala do not, začala k němu přidávat harmonii, doprovod.

Střídavě jsem odbíhala ke klavíru a k počítači, hrála si úryvky a zapisovala své nápady do not a najednou jsem měla hotovou celou skladbu. Nemohla jsem tomu uvěřit, šlo to tak snadno a rychle. Pojmenovala jsem ji Karavana, a dnes tvoří první skladbu v celé sbírce klavírních skladeb Klavírní bonboniéra, která od této chvíle začala postupně vznikat.

Je potřeba začít…

Jak jednou začnete tvořit a přijdete na to, že právě to ZAČÍT, ten okamžik, kdy se rozhodnete „vykašlat“ se na všechny konvence, na to, co se říká, na to, že na něco nemáte dostatečné vzdělání, schopnosti, prostor, rozehraje se vám v hlavě celý ohňostroj nápadů. Ze začátku sem tam bouchne jedna prskavka, ale čím víc po nápadech pátráte, tím víc jich najednou máte a pak vás začnou přepadávat v každodenním životě.

Já na klavír hraji už více než 20 let a klaviaturu znám lépe, než své boty. Dobře se orientuji v problémech klavírní techniky, vím, co jde dobře do ruky, co se dobře hraje. Za ta léta studií na konzervatoři a AMU jsem se vyškolila v harmonii, ve stavbě hudebních skladeb, dokonce moje absolventská i bakalářská práce se zabývaly rozborem klavírních skladeb, kde jsem zkoumala do posledních detailů Chopinovy a Debussyho skladby.

Uvědomila jsem si, že vlastně mám všechny potřebné dovednosti k tomu, abych mohla sama začít skládat. Tak proč jsem si celý život myslela, že to nikdy nedokážu?
klavírní bonboniéra (1)

Sami sebe často omezujeme svými vlastními myšlenkami…


Když si myslíme, že něco nedokážeme, tak se do toho ani nepustíme a nezkusíme to, a tím pádem nikdy ani nezjistíme, co všechno bychom mohli dokázat, vymyslet, vytvořit.

Chtěla bych vám vlastně tímto článkem říct, že ať už jsou vaše sny jakékoli, v jejich plnění vás vždycky nejvíce bude omezovat nedůvěra sama v sebe, strach, že to nedokážete, pocit, že na to nemáte. Takže vám držím palce, abyste si své sny plnili. A pokud už to děláte, tak je to prostě báječné! 🙂

Tip pro vás: Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci od Evy dostávat emaily!
Komentáře
Eva Lorenc