Učila jsem v Dubaji

Dubaj. Nikdy by mě nenapadlo, že se do tohoto místa podívám tak nečekaným a originálním způsobem. Dostala jsem nabídku vyučovat na dubajské konzervatoři na masterclass spolu s dalšími třemi vynikajícími českými pedagogy, dvěma houslisty a jednou učitelkou hudební teorie.

Odletěli jsme na týden do Dubaje, kde jsme vedli masterclass. Ředitel dubajské konzervatoře pan Riad Kudsi studoval v Čechách hru na housle a již několik let spolupracuje s pražskou Premiére Music College. Tyto dvě instituce společně pořádají výměnné pobyty pro mladé dubajské muzikanty mezi Dubají a Prahou, masterclass, interpretační soutěže a zkoušky.

Ačkoli mi všichni v mém okolí před odletem přáli, ať se krásně opálím a prolezu Dubaj křížem krážem, realita byla taková, že jsem tam jela především pracovat a předávat tamním studentům to, co umím – vyučovat hru na klavír. Jako klavíristka jsem měla na starosti také korepetice těch studentů, kteří hráli na housle.

Náš denní režim spočíval v tom, že jsme cca v půl 2, když studenti přišli ze školy, začali vyučovat a bez přestávky jsme vedli kurzy až do večerních hodin. Vzhledem k náročnosti programu na případné turistické aktivity nezbývalo moc času ani energie, a upřímně – kdo jste byli v Dubaji v letních měsících, tak mi jistě dáte za pravdu – toulky po městě rozpáleném sluncem, kde teploty běžně překračovaly 40°C a vlhkost vzduchu se pohybovala okolo 60%, přes den prostě nebyly možné. Ledaže by vám nevadilo nechat se usmažit zaživa. 🙂

Vzhledem k extrémním teplotám bylo proto možné se venku pohybovat pouze v brzkých ranních hodinách nebo po setmění. Nezbytnou součástí každého místa, kde se zdržují lidé, je klimatizace. Klimatizované jsou všechny hotely, domy, byty, kanceláře, obchodní centra, auta a dokonce autobusové zastávky. I když by neměl být rozdíl v teplotě venku a uvnitř více než 8 stupňů, vnitřní prostory budov vám připadají, jako když vlezete do ledničky. Věčným střídáním teplot při vašich každodenních aktivitách proto není vůbec nic neobvyklého, že zvládnete nastydnout. Týden je příliš krátká doma na aklimatizaci těla v takových podmínkách, takže jsem měla rýmu i kašel a budu to léčit ještě pár dní po příjezdu.

Měli jsme volná dopoledne, která jsme s kolegyní jako správné Češky využily ke koupání v moři. V 7 ráno jsme vyrazily na jednu ze dvou veřejných dubajských pláží Burj al Arab (zbytek pláží je soukromých u hotelů), kde jsme strávily necelé dvě hodinky koupáním v Perském zálivu, kde byla voda skoro stejně teplá jako vzduch. Po deváté hodině ranní již nebylo možné to horko vydržet déle, a tak jsme se taxíkem vrátily zpátky do hotelu, kde jsme stihly snídani a připravily se na pracovní část dne.

dubai - plaz
Pohled na druhý nejdražší hotel v Dubaji zvaný „Plachetnice“. Nahoře má i heliport, kdybyste do něj chtěli přiletět helikoptérou. 🙂

Kolem 12 hodiny pro nás přijel vždy pan Kudsi a vyrazili jsme na oběd. Vzhledem k tomu, že jsme se s naším pobytem trefili přesně do období Ramadánu, všechny restaurace byly přes den zavřené a jediná možnost najíst se byla v některých nákupních centrech. My jsme jezdili do Mall of the Emirates. To je gigantické obchodní centrum hned pod tamní sjezdovkou, kde si můžete zajezdit na lyžích. Jídelní koutek s fastfoodovými restauracemi byl od nákupního centra oddělen kartonovými přepážkami vysokými přes dva metry a postavenými přes sebe tak, aby tam nebylo vůbec vidět na stravující se ne-muslimy.

V období Ramadánu je zakázáno provokovat chuť k jídlu a pití u lidí, kteří drží půst, a nesmí se ani pít a jíst na veřejnosti. Můžete za to dostat pokutu. Období Ramadánu trvá jeden měsíc a v této době se muslimové postí od východu do západu slunce. Půst nemusí dodržovat děti, staří lidé nebo cestující, a samozřejmě turisté. Když je slunce na obloze, nesmí se jíst ani pít. Jakmile slunce zapadne, což se v Dubaji děje kolem 19 hodiny z ničeho nic – západ slunce je mnohem rychlejší, než u nás v Čechách – mohou se muslimové najíst a napít, a dělají to ve velkém stylu. Pořádají se doslova hostiny, jako třeba ta na fotce.

dubai raut
Raut All you can eat v arabském stylu aneb po celém dni půstu je potřeba to pořádně dohnat, a to ve velkém stylu – ne méně než 200 chodů lahodných pokrmů.

V dnešní době je Ramadán prezentován trochu jako naše Vánoce – všude po městě jsou billboardy a reklamy s krásně barevně vyvedeným logem, které v arabštině a angličtině říká „Ramadan Mubarak/Blessed Ramadan“ nebo „Ramadan Kareem/Generous Ramadan“, a obchody lákají k nákupu luxusního zboží pro členy rodiny. Je to období hojnosti, klidu, radosti a důraz se klade právě na čas strávený s rodinou. Celkově jsem nabyla dojmu, že rodina je v arabském světě velmi důležitá. Celkem běžně žije společně pod jednou střechou několik generací a vzájemně se podporují a je to úplně normální. Oproti Čechám, kde si žijeme své životy hodně každý sám za sebe, v tom pociťuji velký rozdíl. U nás vícegenerační spolubydlení s rodiči a prarodiči pod jednou střechou většinou nadělá víc škody, než užitku. Holt jiná mentalita. 🙂

Po obědě jsme odjeli na konzervatoř, kde jsme bez přestávky až do večera učili. Co se týče hraní na klavír, probíhaly lekce velmi podobně jako u nás v Čechách. S dětmi chodí na hodiny rodiče, z 90% maminky, sem tam nějaký tatínek. Rodiče sedí a pozorují průběh hodiny, někteří si dokonce zapisují vše, co řeknete. Maminky to se svými dětmi hodně prožívají, když dítě udělá chybu, maminka se často prudce nadechne za vašimi zády a vy jí musíte trochu uklidnit, že to přece nevadí, chyby děláme každý. Prostě podobně jako u nás. 🙂

Vzhledem k tomu, že se jednalo o mistrovské kurzy zakončené zkouškou, měli studenti kompletně připravený program. Pracovali jsme tedy především na hudební stránce skladeb, aby vyzněly přesvědčivě, ve správných tempech, se správným výrazem. Sólové skladby hráli studenti klavíru zpaměti jako u nás, komořiny z not. Měli nastavené poměrně náročné podmínky, co všechno musí umět zahrát. Potěšilo mě, že pod pojmem „sonáta“ nebyly pouze skladby z vídeňského klasicismu (Haydn, Mozart, Beethoven), ale hrály se sonáty z období českého klasicismu, často od Vaňhala, ale také moderní sonáty od Erica Satieho nebo romantická sonáta od našeho Zdeňka Fibicha.

Povinně museli žáci zvládnout klavírní part jako doprovod jiného nástroje, který s nimi na zkoušce zahrál samotný pan Kudsi. Samozřejmostí od raného věku je umět hrát koncert s orchestrem, a kdo se ho dobře naučí, dostane tu příležitost v rámci nějakého hudebního festivalu pro mladé muzikanty, který se zde pořádá v průběhu roku. Studenti doslova hltali všechno, co jsem jim říkala a projevovali velké nadšení pro hru, touhu se zlepšit a naučit něco nového. Mnoho z nich mělo velmi dobrou techniku a někteří byli opravdu velice hudebně nadaní, krásně reagovali na moje připomínky a snažili se. Bylo to krásné.

Masterclass probíhá samozřejmě v angličtině, která je v Dubaji všudypřítomná. Kulturní rozdíly mezi našimi zeměmi se projevily hned první den, když jsem se snažila jednomu studentovi vysvětlit, že tóny v levé ruce v jedné Cimarosově klavírní sonátě by měly znít hluboce a nosně, jako na varhany. Když se mě student zeptal, co to jsou varhany, řekla jsem: No přece když půjdeš do kostela, tak tam jsou na kúru varhany….a když se na mě stále nechápavě díval, pomalu mi došlo, že v mešitě asi varhany nemají… 🙂

dubai konzervator
Dubajská konzervatoř sídlí v posledním patře této budovy, z níž byl krásný výhled na přilehlý park s umělým jezírkem. Divila jsem se, že se jim nevypařila ta voda. 😉

Pronásledují mě otázky typu: Kde se hraje lépe? V Dubaji nebo v Čechách? Nerada to porovnávám, protože v Dubaji panují natolik rozdílné podmínky, že jakékoli srovnání prostě není možné. V Čechách máme to štěstí, že máme v naší historii hudbu pevně zakořeněnou, máme úžasný systém hudebního školství a výrazně větší základnu, hudební kulturu a tradici.

Ne nadarmo se říká, že co Čech, to muzikant. V Čechách učí tolik vynikajících pedagogů, že seznam jejich jmen by byl hoooodně dlouhý. Vychováváme muzikanty již od raného věku. V Dubaji ještě není zavedená tradice, že by tam pravidelně zvali a hostili významné osobnosti hudebního světa tak, jak je to zcela běžné například na našem Pražském jaru a jiných festivalech.

Dubaj je však město neomezených možností, takže co není, může být. 🙂 Nicméně není to tam tak, že by se sjížděli vynikající světoví pedagogové a že by bylo zcela běžné, že by skoro v každé rodině hrály děti na hudební nástroje jako u nás. Takže příjezd čtyř českých pedagogů vyškolených naším skvělým hudebním školním systémem je pro ně něco jako svátek.
IMG_0789
Nedokážu vám popsat, jak nesmírně si nás tam vážili, jak nám dávali najevo svou vděčnost, leckdy se slzami v očích za to, že jsme učili tamní studenty. Zvali nás na rauty do drahých hotelů, dostali jsme mnoho dárků, měli jsme se jako v bavlnce. A mohu vám upřímně říct, že jsme z toho byli nesví.

Moji kolegové už byli v Dubaji učit po několikáté, takže už byli výrazně lépe připraveni na to, co nás čeká. Já jsem ale měla co dělat, abych nezírala na všechno s otevřenou pusou a byla jsem překvapená tím, že jsou ke mně všichni tak strašně hodní. S rodiči svých českých žáků či se svými vysokoškolskými studenty mám také krásný vztah, ale budovali jsme ho společně po dlouhou dobu, mnoho měsíců i let. Tito lidé mě znali týden, proto bylo pro mě tak nečekané, jakého se mi dostalo úžasného přijetí. Český člověk si prostě nepřipadá jako nějaká superstar, je zvyklý fungovat ve všelijakých podmínkách a luxusní prostřední a uznání za to, co dělá, za svoji práci, je něco, na co většina z nás nejsme zvyklí a není to rozhodně pro nás samozřejmostí.

A když se vám toho pak dostává ne po douškách, ale přímo po vodopádech v zemi, kterou považujete za naprosto luxusní a zcela mimo své finanční možnosti, zrudnete až na zadku a slyšíte sami sebe opakovat: ale vždyť já jen dělám svoji práci, v Praze takhle učím každý den, mě ta práce baví a jsem ráda, že jsem mohla pomoci, podělit se o to, co umím…a připadáte si prostě zcela nemístně.

Nesmírně si vážím té možnosti učit v Dubaji, kterou jsem dostala a snažila jsem se jejich laskavost oplatit tím, že jsem se ze sebe snažila vydat maximum a předat studentům vše, co bylo v mých silách. Uklidnilo mě, že moji kolegové si vážili možnosti učit v Dubaji úplně stejně, jako já, a to i přesto, že už tam byli pečení vaření po několikáté.


V Čechách jsme zvyklí na to, že špičková úroveň mnoha hudebních škol a pedagogů, kteří na nich pracují, je pro nás celkem běžná záležitost, nad kterou se není nutno nějak příliš pozastavovat a divit se tomu.

Poslední den probíhaly na konzervatoři od rána zkoušky. Postupně jsme stihli přezkoušet všechny studenty klavíru a houslí, jednu violistku a jednu cellistku. Až budou oficiální fotky, pošlu odkaz na galerii. 🙂 Po úspěšném zakončení kurzů a náročném vyčerpávajícím pracovním týdnu jsme měli jediné volné odpoledne, které jsem se rozhodla využít pro návštěvu nejvyšší věže světa Burj Khalifa. Na co jsem se těšila skoro stejně jako na samotnou věž, byla cesta dubajským metrem.

Metro tam nejezdí pod zemí, ale nad zemí, a celé je postavené na mostě. Zastávky metra mají jednotný design a vypadají jako z matrixu. Nepodařilo se mi vyfotit hezky zastávku, takže jsem si vypůjčila obrázek z http://dubaimetro.eu/. Stanice jsou plně klimatizované a mají nádherný futuristický design. V metru můžete jet vagónem první třídy, když si koupíte dražší lístek, tzv. Gold class. Pro ženy a děti jsou vyhrazené dva vagony v každém vlaku, do nichž nesmějí vstoupit muži, aby neokukovali místní zahalené krasavice, jinak dostanou tučnou pokutu.

Měla jsem tu smůlu, že jsem se pokaždé trefila do smíšeného vagónu a i přesto, že jsem měla sukni pod kolena a tričko tak, aby mi nebyla vidět ramena, což jsou dvě podmínky, aby vás pustili do nákupních center, restaurací atp. – zakrytá kolena a ramena – nevyhnula jsem se mnoha obdivným pohledům místních mužů, kteří se svoje zírání vůbec nesnažili skrývat. Docela by se mi hodil šátek na hlavu, příště bych si ho určitě vzala. 🙂

dubai metro
stanice metra v Dubaji

Když vystoupíte na zastávce v centru města, čeká vás asi půl hodinový přesun pěšky klimatizovaným tunelem, který slouží jako chodník, do největšího nákupního centra Dubai Mall, z jehož přízemí se dostanete do nejvyšší budovy Burj Khalifa. Dubai Mall je tak ohromná, že se mi z toho až dělalo špatně. Pět pater luxusních obchodů s překvapivě přijatelnými cenami. Jenom než jsem se dostala po všech eskalátorech až dolů a prošla celým jedním křídlem Dubai Mall ke vchodu Burj Khalifa, trvalo mi to další půl hodiny a už jsem byla pěkně uťapaná.

U vchodu do Burj Khalifa jsem si vytiskla předem objednanou vstupenku (na místě jsou dvakrát tak dražší, takže doporučuju si je předem koupit přes internet!) a pak už nezbývalo, než vyjet superrychlým výtahem české výroby do 124. patra, kde je vyhlídka. Pohled na město z výšky vám sebere dech, takže to nebudu už nijak komentovat a nechám vás užít si pár fotek, které jsem pořídila.
dubai - burj khalifa
Přemýšlela jsem, jaké slovo by nejlépe vystihlo dojem, který na vás Dubaj udělá. Napadlo mě těch slov hned několik. Luxus. Svoboda. Neomezené možnosti. Fantasie.

A také mě napadlo to, že teprve když člověk zakusí na vlastní kůži něco takového, získá úplně novou perspektivu o tom, co je v životě možné a uvědomí si, že všechny překážky, které si stavíme a kvůli kterým máme pocit, že něco nedokážeme, že nejsme dost dobří, protože naše okolí nás v tom přesvědčení ochotně udržuje, nebo se bojíme, že se na nás někdo bude zlobit, protože se nám něco v životě povedlo, jsou jenom v naší vlastní hlavě. Že možné je úplně všechno.

Třeba postavit supermoderní město na poušti. Vystavět tam nejvyšší budovu světa jen proto, že můžete. Nebo že jedete učit do Dubaje. Nikdy bych tomu nevěřila, že je to možné. Začínám mít pocit, že pokud chceme, aby se nám v životě některé věci podařily a staly, musíme jim sami jít hodně naproti, připravit pro ně úrodnou půdu, naučit se spoustu věcí a přestat se bát. Možné je opravdu všechno.

Tip pro vás: Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci pravidelnou dávku inspirace!

Pro každého z nás je možné zároveň jenom to, čemu se sami otevřeme a půjdeme tomu naproti, i když nás to může stát hodně energie a vypětí.

 
Komentáře
Eva Lorenc
Latest posts by Eva Lorenc (see all)