Diagnóza: nemáš talent

Už to nedokážu řešit jenom v bezpečí emailů nebo v uzavřených skupinách na Facebooku s mými klienty a čtenáři. Tohle téma se prostě dere ven, a já jsem se rozhodla, že ho nechám.

Ať si pěkně vyleze na vzduch, podíváme se na všechny ty bubáky a strašidla, která se v těchto dvou slovech schovávají. Protože cítím a vím, že jsou mezi vámi ti, kteří to teď potřebujete slyšet, a to hodně nahlas a hodně otevřeně. Takže nádech a jdeme na to!

Diagnóza: nemáš talent

Možná budu dneska trochu víc drsnější, než jak jste na mě zvyklí. Ale to je tím, že mě tahle spolehlivá „diagnóza“ rozdělování lidí na „talentované“ a „netalentované“ opravdu vytáčí.

A to hned z několika důvodů:

  • Zaprvé, není založená na pravdě.
  • Zadruhé, ti, kdo jsou schopni něco takového pronést, si neuvědomují, jaké to má pro psychiku člověka dlouhodobé následky.

Můj online kurz hry na klavír pro dospělé začátečníky jsem spustila poprvé na podzim roku 2017. Od té doby jím prošlo skoro 400 dospělých začátečníků všech možných věkových kategorií – od maturantů přes maminky na mateřské dovolené až po studenty důchodového věku. Všichni měli nádherný společný cíl – splnit si dávný sen a konečně se naučit hrát na ten krásný nástroj, na klavír.

V hraní na klavír ale nejde jen o to naučit se „mačkat správné klávesy správnými prsty“. Je to velká proměna na mnoha úrovních vnímání. V okamžiku, kdy začínáme v mém kurzu tvořit na klavír první tóny, začínají na opravdu velké množství mých studentů vyskakovat bubáci a strašidla, která se od útlého dětského věku schovávají v jejich myslích.

Díky bezpečné a přátelské atmosféře, kterou tvoří naše uzavřená skupina na Facebooku pro potřeby studentů v kurzu, i díky tomu, že se snažím studenty vést k tomu, aby otevřeli svoji duši hudbě a nechali proudit ven emoce, které jsou pro prožívání a tvoření u klavíru tak důležité, začnou na povrch vyskakovat i věci, které zdánlivě s hraním na klavír nemají co dělat.

Jsou to všechno věci spojené s hraním na klavír v té nejtemnější formě:

  • otázky nízkého sebevědomí
  • dávná zranění a ztráta důvěry v autority
  • bolest
  • strach z nepřijetí okolím
  • strach z neúspěchu
  • strach z výsměchu okolí a rodiny
  • …atd.

Kde se to všechno v mých studentech bere???, ptám se sama sebe pokaždé, když čtu zprávu plnou bolesti, strachů a bubáků. Odpověď přišla velmi záhy sama: bere se to v DĚTSTVÍ.

Všichni tito úžasní lidé, kteří v sobě našli odvahu a energii si konečně splnit svůj dětský sen a začít hrát na klavír, se trápí kvůli jedné větě, kterou jim nějaká autorita sdělila v útlém věku.

Slovo je mocné

Slovo je obrovsky mocná věc. Umí fungovat doslova jako zaklínadlo. A když to slovo pronese navíc někdo, ke komu máte důvěru, ke komu vzhlížíte nebo někdo povolaný, kdo vás v danou chvíli „testuje“ na nějaké vaše schopnosti – což může být ve vztahu k hudbě například učitel hudby při diagnostice hudebních vloh – takové slovo mívá velkou váhu a dokáže ovlivnit mysl malého dítěte na celý život. Pokud je toto slovo zneužito a použito v negativním spojení „nemáš talent“, stane se z něj kletba.

Co udělá duše malého dítěte, kterému někdo řekne: Ty nemáš talent. Ty nikdy nebudeš moc hrát na klavír. Ve tvém případě to nemá cenu ani začít zkoušet. Nemáš hudební sluch. Nic neslyšíš. Nemáš rytmus. Nemáte to v rodině, neměl jsi to po kom zdědit. Jsi hudební antitalent? (toto jsou opravdu reálné věty, které dostávám v emailech od mých čtenářů a studentů v kurzech!)

Víte, co udělá ta duše? Ona tomu uvěří. Protože pro malé dítě jsou dospělí ti, kdo mu pomáhají rozlišovat ve světě dobré od špatného, kdo mu ukazují cestu, po které by se mělo vydat. Kdo v dobré víře, že dítě třeba ochraňují před budoucím zklamáním, ho raději odradí od něčeho, po čem jeho duše touží, hned na začátku. Aby se nespálilo.

A tyhle děti, které byly v útlém věku diagnostikované jako ty „netalentované“, si tuhle špatně pronesenou „diagnózu“ s sebou nesou CELÝ ŽIVOT.

Pojďme to vyléčit

Tak. Doteď jsme se zabývali vším tím negativním, co se dá na dětech „napáchat“ a za co zcela neoprávněně trpí až do dospělého věku. A teď se podíváme na to, jak s těmi strašáky vědomě naložit a jednou provždy se jich zbavit! 🙂

Lék č. 1: Neexistují netalentované děti

V souvislosti s hudebním nadáním se mluví v pedagogických kruzích o několika rovinách. Úplně na spodku té pomyslné pyramidy hudebního talentu jsou hudební vlohy. To jsou vrozené předpoklady, které člověku umožňují zabývat se různými hudebními činnostmi – například hře na nástroj, ale i poslechu hudby a jejímu estetickému prožívání.

Pokud jsou vlohy silnější, projevují se u dětí velmi brzy zvýšeným zájmem o hudbu, zpíváním a zbystřením pozornosti, kdykoli hraje doma hudba z televize nebo maminka zpívá při vaření v kuchyni. V takovém případě už mluvíme o hudebním nadání jako takové vyšší formě hudebních vloh.

Pokud je nadání mimořádné, dítě například čistě zpívá, skvěle si pamatuje melodie písniček zpaměti, zamiluje se do nějakého hudebního nástroje a vyžaduje kontakt s ním, má velkou potřebu seberealizace skrze hudební prostředky, mluvíme už o hudebním talentu.

Hudební vlohy jsou každému z nás dány do vínku v různé míře, ale vždy záleží nejen na tom, co nám bylo „naděleno“, ale také na tom, co s tím uděláme! Pokud se narodí mimořádně hudebně nadané dítě, které nikdy kolem žádného hudebního nástroje neprojde, na jeho nadání se nemusí vůbec přijít a nerozvine se! Míra nadání tedy zdaleka neurčuje, zda člověk bude nebo nebude hrát na hudební nástroj.

A teď jedna dobrá zpráva.

Bylo vědecky prokázáno, že alespoň minimální vlohy k hudebním činnostem jsou vrozené KAŽDÉMU ČLOVĚKU. NEEXISTUJÍ NEMUZIKÁLNÍ DĚTI. Pokud o tomto tvrzení pochybujete, přečtěte si knížku Hudební psychologie pro učitele autorů Františka Sedláka a Hany Váňové. To je jedna z nejlepších publikací ohledně psychologie hudebního vývoje dětí, kterou jsem kdy četla.

Já zastávám názor, že všichni lidé na této planetě mají právo na to zabývat se hudebními činnostmi. Bez výjimky.

V útlém dětském věku je možné nahrubo odhadnout, jak bylo dítěti naděleno hudebních vloh skrze přezkoušení jeho hudebních schopností (zpěv, tleskání rymu, tanec, hudební paměť apod.), ale nikdy není stejně možné předem určit, jak se bude dítě dál vyvíjet.

Nejdůležitější ze všeho tudíž není na začátku dítě přezkoušet, jestli čistě zpívá, bez chyby vytleskává rytmus, nebo jestli má dostatečně velké a dobře tvarované ruce vhodné pro hraní na klavír (ano, i s takovými názory už jsem se setkala)! I nadané dítě navíc může pod tlakem z přezkoušení dostat strach a neprojevit žádné „hmatatelné“ známky hudebního nadání.

Nejdůležitější je ROZPOZNAT VČAS ZÁJEM DÍTĚTE o hudbu, a pokud má zájem a chce se učit hrát na nástroj, tak mu to umožnit.

Já doufám a pevně věřím, že bude ubývat takových lidí, kteří malému dítěti dokáží říci: „Ty na klavír hrát nebudeš, protože se na to z toho a toho důvodu nehodíš.“ Hodí se na to úplně všichni a podmínka je jenom jedna a vůbec nesouvisí s mírou hudebního nadání:

Chtít. Prožívat vášeň a touhu po hudbě. Touha hrát na klavír a vniřní potřeba seberealizace skrze hudební prostředky jsou tím základním nejcennějším stavebním kamenem pro navázání úspěšné hudební spolupráce.

Že z každého malého dítěte, které chce hrát na klavír, nevyroste virtuózní pianista a většina dětí to bude dělat jenom pro radost? NO A CO? To bychom opravdu chtěli mít svět plný virtuózních pianistů? 😉

Na světě existuje přece tolik krásných věcí, které se dají dělat a prožít. Ta variabilita možností, to je přece to krásné! Každý si může vybrat a zvolit, co chce dělat a čím chce být, kam chce věnovat víc energie a fokusu, a kam méně.

Hraní na klavír je činnost, která v první řadě má přinášet lidem do života radost. Tak proč selektovat jenom kandidáty, kteří by jednou v daleké budoucnosti mohli hrát profesionálně? To je přece nesmysl.

Hrát na klavír se může prostě naučit každý, kdo má zájem a chuť zažít tuto úžasně dobrodružnou cestu.

A pro pochybovače – navíc, u malých dětí člověk nikdy dopředu neví, co bude. Dítě, které v útlém věku vyhrává všechny klavírní soutěže, se v pubertě může rozhodnout s hraním úplně skončit.

A naopak zcela obyčejné dítě, které hraní normálně baví, ale není pro něj prioritou, se pak najednou ve 13 letech může vědomě rozhodnout, že bez klavíru nemůže žít a začne toužit studovat na konzervatoři. Osobně jsem se již v praxi setkala s oběma případy. Opravdu tedy nelze dopředu zavírat dveře těm kandidátům, kteří v 5 letech u talentových zkoušek působí jako „méně talentovaní“…


Takže lék č. 1 zní:
Vymažte si z hlavy rovnici, že svět se dělí na hudebně talentované a netalentované lidi. Není to pravda (a dokonce to bylo vědecky dokázáno! 😀 )! Každý člověk má právo věnovat se hudebním činnostem.

Lék č. 2: Pochopení projekce negativity

Když vám nějaký dospělý člověk řekne, že něco nedokážete, že se pro něco nehodíte nebo že nejste dost dobří…hádejte: mluví ten člověk o vás, nebo o sobě?

Možnost B je správně. Když dospělý člověk pronášející soudy o druhých lidech, ať už jsou to děti či jiný dospělý, je ovlivněn svojí vlastní hlavou a svým vlastním vnímáním sebe sama.

To on si myslí, že vy to nedokážete. To je pouze jeho názor, často založený na jeho vlastním pocitu selhání, jeho vlastním strachu, anebo kletbě, kterou jemu nějaký jiný dospělý řekl, když byl sám dítě, a kterou ze sebe nedokázal celý život sejmout. To nevypovídá nic o vás, ani o tom, co dokážete nebo nedokážete.

To je docela úleva se na to podívat takhle, viďte? 🙂

Já sama jsem si mockrát zažila během svých studií hry na klavír na konzervatoři situace, kdy mi někdo zeshora, ke komu jsem vzhlížela a komu jsem důvěřovala, říkal, že já se svým hraním se jednou budu hodit tak maximálně na to hrát doprovody, ale že ze mě nikdy nebude dobrá sólistka. Že se nedostanu na AMU. Že moje hraní je turismus. Ať si hlavně o sobě nemyslím, že jsem nějaká dobrá…

Kde bych dneska byla, kdybych tyhle lidi poslechla? 🙂

Je to všechno jenom o tom, jak se na to podíváte. Tehdy jsem hodně brečela a mnohokrát toho chtěla nechat a vrátit se zpátky na gympl. Duše dítěte a mladého teenegera si často neumí s takovou situací poradit. Moje duše mi říkala, „zůstaň u hraní na klavír, protože to je tvoje největší životní vášeň. Navždy bys toho litovala, kdybys toho nechala.“ A moje duše měla pravdu a já jsem ráda, že jsem jí poslechla. Tak to dělejte také. 🙂


Lék č. 2 zní:
Pokud se vám někdo snaží namluvit, že něco nedokážete, nebo že na něco nejste dost dobří, projektuje na vás svoje vlastní vnímání světa. Není to hodnocení vás, avšak na vás je, zda to přijmete za svoji pravdu nebo to na sebe vůbec nepustíte. Poslouchejte, co vám šeptá vaše duše, většinou má pravdu.

Lék č. 3: Inspirujte se příběhy okolo vás

Za všechny své dospělé online studenty bych se s vámi chtěla podělit o jeden příběh, který byl doslova metamorfózou z nešťastného a hluboce o sobě pochybujícího člověka, kterého v dětství „zakleli“, že nemá hudební talent a on si to o sobě opravdu celý život myslel. Pak vstoupil ke mně do kurzu a přišli jsme na to, že všechno je úplně jinak.

S mým studentem Petrem jsme ušli opravdu velký kus cesty. Když jsem ho poprvé slyšela hrát na nahrávce pro zpětnou vazbu, říkala jsem si, jak je šikovný, jak rychle všechno chápe a jak si krásně hned všechny písničky a skladbičky pamatuje zpaměti, a řekla jsem mu o tom. Pochválila jsem ho. On mi to nevěřil. Protože mu kdysi řekli, že je hudební antitalent.

Petře, díky moc za sdílení Tvého neuvěřitelného příběhu a proměny. Držím Ti neskutečně pěsti, abys takto pokračoval dál. Tvůj příběh je inspirací pro všechny, kteří prožívají podobné strachy, jako ty, a motivací pro to je překonat!


Na online kurz pro dospělé začátečníky jsem se přihlásil:

  • protože jsem učebnicový příklad toho, komu už od základky říkali, ty na nic nehraj a nezpívej, a tak jsem si řekl, nemám co ztratit, maximálně zjistím, co už vím, že jsem hudební antitalent
  • ze vzniklé  potřeby začít hrát na klavír pořádně vědomě a pokračovat v tom
  • ze zvědavosti zda jsem toho vůbec schopen, a zda je vůbec možné se něco kvalitně za těch pár týdnů naučit

To vše mi přišlo zcela nemožné.

Kdybych věděl, jak jsem se v době přihlašování do kurzu mýlil. O čemž svědčí i tři moje nahrávky na online koncertě = nevěřil bych, že to takto a hlavně s pedálem zahraji.

Případným rádoby přechytralým kritikům připomínám, že to není rychlokurz „za měsíc koncertním klavíristou“, ale pro ty, co se nebojí zkoušet něco nového, nacházejí radost ve zkoušení nového a taky se chtějí dozvědět něco o sobě, protože hrát, učit se hrát může být náročné, ale mnohem těžší je překonávat svoje vlastní strašidýlka uvnitř hlavy typu, že to nedokážu apod.

A ať si říká, kdo chce, co chce, svá vlastní strašidýlka v hlavě máme úplně všichni a nejvíc ti, kteří hlásají, že žádná nemají.

Kurz je naprosto geniální ve všech směrech. Propracovanost do všech detailů, láskyplná i věcná kritika nejen ve zpětných vazbách, dozvěděl jsem se, že pěkně zpívám a jsem muzikální (kdo by to byl vůbec řekl…), velmi dobře a pevně položené základy pro pokračování v osobním klavírním seberozvoji. A co se mě týká, pokračuji dále u Paní učitelky Evy Suchánkové. Za svůj skoro padesátiletý život jsem takového kantora nepotkal.

Lidi, nevěřte tomu, když vám někdo říká, že něco nedokážete, že za nic nestojíte. Není to pravda. A to mne tento kurz naplno naučil také. DĚKUJI.

Petr Štěpánek

Ještě teď mám husí kůži. Díky. S láskou vaše

P.S. Můj online kurz pro dospělé začátečníky je právě otevřen. Tak o sobě nepochybujte a pojďte do toho s námi. Stačí se přihlásit tady>>.

P.S.2. Petra i další úžasné studenty pátého běhu kurzu si můžete poslechnout na našem online koncertě na YouTube:

Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci od Evy dostávat emaily!
Komentáře
Eva Lorenc

Eva Lorenc

Jsem klavíristka a pedagožka hry na klavír, a nadšeně propaguji takový způsob výuky hry na klavír, který přináší mým studentům nejen dobré výsledky, ale také radost z hudby.

Jsem autorkou úspěšného eBooku Pohádkově snadné čtení not pro malé klavíristy a celé řady dalších praktických eBooků, které si ode mě můžete stáhnout zdarma.:-)

Více o mně se můžete dočíst ZDE >>
Eva Lorenc

Latest posts by Eva Lorenc (see all)