Dělej radši něco pořádného…aneb proč rodiče odrazují své děti od toho stát se muzikantem

V Čechách se říká Co Čech, to muzikant, ale hned na to navazuje rčení Chudý jako muzikant. Z nějakého důvodu je stále zakořeněno, že ten, kdo se živí hudbou, se nemůže slušně uživit, a tak je určitě lepší se hudebnímu vzdělání velkým obloukem vyhnout a dělat raději něco „pořádného“.

S tímto způsobem myšlení se setkávám ve svém životě prakticky na každém kroku. Vždy, když se ocitnu ve společnosti, kde mě lidé neznají, a já na otázku „A co vlastně děláš, čím se živíš?“ odpovídám „Jsem klavíristka a živím se hudbou“, lidem padá brada na zem, odkud ji sbírají ještě další půl hodiny, a mezitím mě zasypávají dalšími otázkami a výroky, jako:

  • A tím se jako dá uživit?
  • Nechtěla bys radši dělat něco jistějšího?
  • Muzikanti jsou přece chudí a mají se špatně, ne?
  • Tyjo, a co na to tvoji rodiče? Oni s tím souhlasili?
  • To slyším poprvé, že by se dalo uživit hudbou..

Mohla bych ještě pokračovat. 🙂

Je tedy zcela jasně vidět, že lidé, kteří zatím nemají v rodině nikoho, kdo by se živil hudbou, mají hudbu jako pracovní náplň zafixovanou jako něco, s čím se člověk nikdy nemůže slušně uživit.

Ráda bych dnes trochu odkryla některá tabu, která se v lidských myslích schovávají jako strašáci a ukázala vám život hudebníka také z druhé strany.

Na hudební nástroj se učí hrát obrovské množství dětí. Je však už výrazně méně těch, kteří se rozhodnou věnovat se hudbě profesionálně a udělají si zkoušky na konzervatoř.
Toto rozhodnutí totiž udělají ti, pro které je hudba celoživotní koníček, znamená pro ně obrovské životní naplnění, touhu na sobě tvrdě a dlouhodobě pracovat i za cenu toho, že se výsledky nemusí dostavit okamžitě. Ale v 15 letech, kdy je člověk mladý, je k tomuto důležitému rozhodnutí potřeba ještě podpora rodičů.

Děti, které pocházejí z hudebních rodin, mají v rozhodování většinou podporu doma velkou. Rodiče, kteří si tím sami prošli, chápou, jak důležité je, aby dítě jednou bylo ve volbě svého povolání spokojené a šťastné, a pokud to má být hudba, tak se svým dětem většinou snaží tu cestičku co nejvíce usnadnit a své děti maximálně podporovat.

My z nehudebních rodin to máme trochu složitější. Já jsem byla takový ten vzorný žáček, který nosil domů ze školy samé jedničky a už v páté třídě jsem se dostala na všeobecné osmileté gymnázium. Na klavír jsem hrála už odmalinka, a vždy mě to strašně bavilo. Když jsem ale byla v deváté třídě a rozhodovalo se, zda budu pokračovat na gymnáziu, moje srdce se čím dál víc upínalo k tomu jít studovat hudbu.

Zejména můj tatínek z toho tehdy nebyl úplně nadšený, protože si představoval, že ze mě jednou bude doktorka nebo právnička, budu mít jisté a oslnivě placené zaměstnání, a nebudu se muset o svou práci nikdy bát. Nemusím vám asi zdůrazňovat, že jsem na jeho dobře míněné rady nedala a stejně jsem udělala příjmačky na konzervatoř.

O mnoho let později, když jsem už dokončovala vysokou školu (jak jinak než hudební), se na konzervatoř dostala i moje sestra. Její rozhodnutí už nikdo nekritizoval, ani mu nikdo nebránil. Měla od celé rodiny plnou podporu. Rodiče totiž pochopili, že pokud člověka hudba baví a sám se rozhodne, že se jí chce věnovat celý život, že nemá cenu tomu nějak bránit a hlavně, že není potřeba se NIČEHO BÁT.

Když vaše děti chtějí studovat hudbu, není potřeba se ničeho bát.

Já mám skvělé zaměstnání, které mě baví a naplňuje, a vydělám si naprosto dostatečné množství peněz. Netrpím hladem ani nouzí, naopak se mám moc dobře a živím se hudbou. Hraju na klavír a učím, a o hraní na klavír i píšu. A baví mě to. Hrozně moc. Neumím si představit, že by mě jiná práce mohla někdy bavit víc, než hudba. Mému tatínkovi se tedy jeho přání, abych se měla dobře, vlastně splnilo, i když úplně jinak, než očekával. 🙂

violin-1460756_1920
Rodiče mívají největší strach z toho, že si jejich dítě nevydělá dost peněz, když se bude živit hudbou, a že nenajde dobré uplatnění. Možná to tak někdy v minulosti bylo, a to dalo vzniknout onomu rčení Chudý jako muzikant, ale dnes už to většinou neplatí.

Hudebníci najdou uplatnění jako koncertní umělci, jako učitelé na ZUŠkách, na konzervatořích i vysokých školách, mohou se věnovat soukromé výuce, hrát v orchestrech, v komorních souborech, vést hudební kurzy, skládat hudbu, točit CDčka, psát o hudbě. Dá se to dělat i všechno najednou, protože v hudbě spolu všechno velmi úzce souvisí, nic není od ničeho oddělené.

Největší poptávka je u nás stále po učitelích hudby, protože o hudební vzdělávání je velký zájem neustále, hra na hudební nástroj patří k určitému společenskému standartu. Pokud se tedy muzikant rozhodne, že chce učit hudbu, práci většinou velmi jednoduše sežene.

Co se týče výdělku, odvíjí se samozřejmě od toho, co který muzikant dělá. Když bychom si ale vzali jako příklad člověka, který půjde učit na hudební školu, jeho plat bude odpovídat průměrnému standartu v Čechách. Není to tak, že by měli muzikanti o polovinu méně, než ostatní profese. A jako učitelé mají muzikanti navíc docela hodně prázdnin. 🙂

Jedno však mají všichni muzikanti společné, ať už dělají z široké palety možností v hudbě cokoli: jejich práce je baví.

Hudebníky jejich práce baví.

Nechci nijak banalizovat ani mluvit za všechny, ale kolik lidí dokáže s takovou jistotou a jiskrou říct, že je jejich práce baví? Že jejich práce je zároveň jejich největším koníčkem? Já jich v řadách muzikantů znám opravdu hodně. Vlastně všechny muzikanty, které znám, jejich práce baví. A o to jsou pak tito lidé ještě bohatší ve svých životech než ti, které jejich práce nebaví.

Nestane se vám moc často, že byste potkali muzikanta, který hudbu vystudoval a věnuje se jí jako svému hlavnímu zaměstnání, a který by vám řekl: moje práce mě nebaví. Jak už jsem psala na začátku, hudbu jde studovat ten, koho to opravdu baví a má k ní celoživotní vztah, a to se pak promítne do všeho, co dělá.

A co víc by si mohli přát rodiče ohledně budoucnosti svých dětí, když děti řeknou: moje práce je mým koníčkem, moje práce mě baví.

Moji rodiče jsou na mě i na moji sestru pyšní, jsou šťastní, že děláme to, co nás baví, vědí, že se v pohodě hudbou uživíme a že vždy najdeme snadno uplatnění. Přála bych si, aby se i ostatní rodiče přestali bát a přestali mít všechny ty předsudky ohledně hudebních profesí.

Protože se není čeho bát.

Tip pro vás: Líbil se vám tento článek a hraní na klavír vás zajímá? 🙂 Ráda vám budu emailem pravidelně posílat klavírní inspiraci z mého webu.

Chci od Evy dostávat emaily!
Komentáře
Eva Lorenc