O Bětušce a zakletém princi

Prolog

Bylo jednou jedno království, kterému vládl moudrý král s krásnou královnou. V zemi panoval pokoj a mír, na polích byl dostatek úrody a v lesích hojnost zvěře. Královské manželství však zůstávalo bezdětné, a jak míjelo léto za létem, naděje na narození syna, který by jednou usedl na trůn, se pomalu rozplývala.

Jednoho teplého letního večera se královna procházela zámeckou zahradou a ani vůně rozkvetlých růží, ani zpěv skřivánka, který se usadil ve větvích mohutného dubu, nedokázaly rozptýlit její smutek. Šla zahloubána do svých myšlenek a ani si nevšimla, že slunce mezitím zapadlo a na obloze se začaly objevovat první hvězdy. Pojednou se královna zastavila, zvedla oči k nebi a zvolala:
„Ach, kdybych tak měla děťátko! Milovala bych je, i kdyby snad mělo mít koňskou hlavu!“
Při jejích slovech se zvedl lehký vítr a jemně jí zčechral vlasy. Několikrát se proletěl sem a tam, až nakonec odvál, nesouc s sebou úpěnlivou královninu prosbu.

Ještě téže noci, ale o mnoho mil dál, prolétal unavený vítr nad hřebeny skal, které vroubily hranice království. Lidé se k nim báli přibližovat, protože v nich měla sídlo zlá čarodějnice Hekuba. Za bouřlivých nocí bylo vidět, jak se obloha nad skalami zbarvuje do červena, to prý když čarodějnice řádila, a o takových nocích nebylo radno vycházet z domu ven. Podle toho si skály také vysloužily jméno „Ohnivé skály“.
Náš vítr ale pranic nedal na lidské pověry a pokojně se proplétal mezi ostrými vršky skal. Čarodějnice ho uslyšela, když jemnými poryvy rozřinčel okna v její chatrči. Vyběhla ven, protože byla velmi zvědavá, co nového vítr ze světa přinesl. Pozorně naslouchala jeho tichému šumění, když vyprávěl o tom, co se toho večera událo v královské zahradě.
„Tak synáčka by se nám chtělo!“ zaskřehotala jízlivě: „No prosím, ať je po Vašem, Vaše Veličenstvo! Jen ať se vám narodí synáček, ale pěkně vyvedený – koňskou hlavu bude mít!“ A babice vzpažila obě ruce, zavřela oči a vyřkla strašlivou kletbu.

Země se otřásla, až se ze skal začalo sypat dolů kamení, na nebi se hrozivě zablýsklo a polekaný vítr urychleně odletěl. Strašlivý ježibabin smích se odrážel od holých skalních stěn a ti, kdož bydleli ve vsi pod skalami, té noci nezamhouřili oka. Dlouho se ještě mezi lidmi povídalo, jak čarodějnice zase řádila a že z toho určitě nemůže vzejít nic dobrého.